Bruslaři (blogují nejen o) sobě

Povzdech

Letná se změnila, můžete to cítit ve vzduchu, můžete to cítit ve vodě…

Rozhodně je to cítit na asfaltu a v lidech, kteří jej tam brázdí. Kdysi pro mě tak domácí místo je mi najednou cizí, místy i odpudivé, jakoby bagry a jiné kultivační stroje vyrvaly jeho duši a nahradily ji její dokonalou maketou. Na první pohled je stejné, na druhý možná dokonce lepší a hezčí… ale kdesi cosi důležitého chybí. A není to případ jen Letné, celá Praha mi přijde taková, staré oblíbené obchůdky zanikají, aby je nahradily moderní komplexy, různá místečka (spoty) po celém centru, které měla nějaké své kouzlo, jako by ho ztratila, jakoby bylo zadušeno uspěchanou konzumní dobou, které jsme se všichni tak dokonale přizpůsobili, i když si uvnitř říkáme „Ne, já nejsem takový.“. Ale jsme, všichni jsme, protože jinak se v té moderní džungli přežít nedá – resp. dá, pod udivenými pohledy a zdviženými obočími ostatních… „Koukněte na toho šílence, jede na bruslích po Václaváku! Proč nejde na Ladronku nebo do Stromovky, když mu tam vybudovali za takový peníze stezku?!“ případně jsou jiné překážky v systému „Sem na bruslích nesmíte!“ „Ale já chci jen projet tou pasáží na druhou stranu do Vodičkový, je to jen pár metrů…“ „Ne, sem se na bruslích prostě nesmí. Musíte to objet (po kostkách).“ „Proč?“ „Co vám je po tom, prostě se sem na nich nesmí, tak vypadněte!“

Vybavuje se mi slogan Za Prahu krásnější, ale nejsem si jistý, že v dnešní době znamená čistší a krásnější opravdu krásnější v tom stejném slova smyslu.

Je to jen neaktuální povzdech, na bruslích jsem nebyl už pár týdnů, jelikož mám nějak porouchaný kotník, ale i když jsem na nich byl předtím, dojel jsem na Letnou a objevil… prázdno v sobě. Dřív jsem tam vydržel jen tak sedět či bruslit hodiny, okouzlen atmosférou. Dnes je to jen další park, ničím nevyčnívající. Původní slalomové značky vybledly a vzpomínky spolu s nimi.